Zrovna zítra mi bude 23 let. Hm, už se těším na tu pařbičku. No jo, musím ještě ukecat máti, aby mi pomohla s chlebíčky a mísami, přece se s tím nebudu dělat sama, že jo! Ježíš, ať už je tady ten pohovor za mnou.
Na vysvětlení – pracuji na recepci malého hotýlku. Celkem zašívárna, ale děsnýýýý opruz. Prostě v pátek ráno příjdu do práce a sedím tam až do pondělí do rána. Hostů ubytuji tak v průměru deset, což když zkusím vypočítat - vychází mi za 78 hodin služby 0, 13 hostů – práce na hodinu. No prostě NUDA – chápete???
A protože si myslím, že JSEM úžasná, a že je MĚ na tuto práci prostě škoda – právě se chystám nasednout do své ŠKODY Favorit v úpravě LPG a vyrazit vstříc té pravé kariéře. Hodlám se stát asistentkou ředitele zahraničního trhu firmy zabývající se – a do prdele!!!!! Co vlastně ta firma dělá? Rohlíky, auta, kondomy nebo snad likviduje biologický odpad? – no, asi jsem viděla nějaký film, ve kterém hlavní hrdinka má dramatický monolog v tomto duchu. Akorát, že nasedala do černého kabria – no nevím jaké značky, jsem chlap, nebo co? – a já do Fáva - hm, hm, nepatrný rozdílek.… Tahle firma dělá něco s plasty – vůbec mě nezajímá co! Hlavně, že nabízejí solidní penízky!!!
Inzerát na tuto pozici zněl: Firma s dlouholetou tradicí, působící na českém a zahraničním trhu již deset let – BLA, BLA, BLA… hledá flexibilní, časově nezávislou, schopnou a kreativní osobu středoškolského vzdělání. Nezbytností je perfektní ovládání práce na počítači (převážně tabulkový procesor EXEL), internet a také grafické programy. Velmi dobrá znalost anglického jazyka podmínkou.
No zkrátka – celá JÁ!!!! Teda – no, s tím počítačem to není zase tak úplně slavné. Něco jsem někdy v Excelu dělala, nějakou tabulku – každopádně je to už nějaký ten pátek – snad si vzpomenu. Grafické programy?! Znám, znám – to je ten Photoshop, že? A taky Corel Draw. A v životě jsem je nepoužila. A angličtina? Pchá! Dělám přeci na recepci!!!!
„Speak please slowly, I don´t understand.“
Sakra, nestrapním se tam? Vždyť já přeci neumím vůbec nic! Začínají se mi třást ruce a nohy – a to vůbec není dobré znamení! Proboha holka vzchop se! Jsi přeci mladá, schopná, perspektivní – a takovým dnes patří svět!!!! Okamžitě se přestaňte třást končetiny!!!! Máme dnes před sebou bitvu, ale s vítězným koncem – a to si prosím pěkně zapište za uši – vy třasořitky!!!
Už ten příjezd k sídlu firmy mě měl varovat! Přeci když auto začne poskakovat jak neposlušný kůň, tak je to jasné – i ten vůz má strach! No dobře, spojka v tom měla také nějakou tu nepatrnou úlohu. Je mi 23, jsem blond , žena. Řidičák mám sice od osmnácti, ale jezdím teprve půl roku. Kdyby se řidiči známkovali jako ve škole, tak jsem – dejme tomu šofér dostatečný. Ovšem parkování – no, tak tam je to za pět. Bez debat.
Tak tedy, svého oře na plyn a benzín se mi podařilo zkrotit. Prostě jsem ho chcípla – nebo chcípnul sám?! To je každopádně absolutně nepodstatné. Průser byl v tom, že mi auto vypovědělo službu opravdu v hodně blbým místě. Zatarasila jsem bránu – hlavní vjezd do firmy. Nebyla tam taková ta vrátnice s nějakým pánem – bohužel, protože by mi určitě pomohl. Byla tam prostě jen taková kovová, oprýskaná brána. A nyní v bráně zaklíněné auto, taktéž oprýskané. Vinou nervozity, třasu v rukou a přeci jen vědomím (někde úplně vzadu v hlavě, zastrčené – ale bylo tam!), že jedu na společenskou porážku, začala jsem panikařit.
Točila jsem klíčem v zapalování jak šílená, ale auto jen škodolibě prskalo. Vůbec mě nenapadlo minutku posečkat, tak jak mi to vždy radil otec – abych auto „nepřechlastala“. No, což o to, já dokážu přechlastat i většinu chlapů, ale tak to asi býval byl chudák tatínek nemyslil. Takže se mi podařilo navodit výše uvedený stav. A pořád jsem startovala a pořád.
A je to tady – „tú, tú, tú“: někdo stojí za mnou a chce projet. Při mém štěstí to bude ten člověk, který mne za chvíli bude zkoušet, do háje… Podívám se do zpětného zrcátka. Cha, cha – to bude údržbář, kotelník, nebo dělník. Auto je ještě větší plečka, než mám já. Škoda 120 L – to poznám. Hurá, záchrana. Vycházím z vozu a jdu ke svému spasiteli. No opravdu je to nějaký starší pán. Možná je to tatínek šéfa zahraničního obchodu a veze mu svačinu, co ráno nechal na kuchyňské lince. Představuji si velice atraktivního čtyřicátníka žijícího po smrti maminky jen s otcem. Ten už je důchodového věku, takže po ztrátě manželky se realizuje v péči o rozvedeného syna, který buduje kariéru. Otec se stará o byt, stravu a syn o příjem. Oběma to tak vyhovuje – alespoň do chvíle, než do jejich dua vstoupí žena – nová synova partnerka. A tou samozřejmě budu JÁ.
„No, víte – manželka mi napřed dělala asistentku. Byla opravdu velkým přínosem pro firmu a měla před sebou velkou kariéru. Proto mám trochu výčitky svědomí, že se kvůli mě a našemu miminku všeho vzdala…“ už to zase dělám! Zase si představuji na základě svých fikcí budoucnost! Vždyť vůbec nevím, kolik můj doufám budoucí šéfik má roků, ani jestli je ženatý, svobodný, rozvedený nebo gay. A upřímně řečeno – TY přeci vůbec nejsi typ, do kterého se zblázní starší, bohatí, ambiciózní. Do tebe se přeci zbláznil jenom jednou obecní alkoholik a to jen proto, že jsi mu z recese na Vánoce koupila lahváče…
Pán byl opravdu ze staré školy, takže mi bez remcání pomohl auto odtlačit na nejbližší volný parkovací flek. Bylo tam sice rezervé pro konkrétní auto určené espézetkou, ale pan Škodovka mě opravdu ujistil, že jsem to své auto přesytila. Takže jsme nemohli jinak.
Nenápadně se ho ještě ptám:
„Vy tady pracujete?“
„Ale kdepak, děvenko. Vezu svačinu synovi – nechal jí doma.“
Třikrát lapám po dechu. Slyšela jsem dobře?! Že by předtucha?
„A pan syn tady pracuje? Jako vedoucí, třeba?“ zkouším to. Už slyším svatební zvony, vidím naši vilku, děti… Inu, někdo se umí narodit, někdo vdát…
„Můj syn není žádná kancelářská krysa. Můj otec byl kotelník, já jsem byl celý život kotelník, můj syn je kotelník a jeho děti budou kotelníci!!! A vy jste taková pevná, pěkná. Vy byste byla kotelnice jak víno!“ děda napřed u slova „pěkná“ udělal oblouček před hrudníkem rukama a po svém proslovu si mlsně uhladil knír.
Brrrrr a do prdele!!!!!!!
Takže – resumé mého sebevědomí: jsem spocená, krásně načesané lokny vzaly při odtláčení auta za své, takže mám na hlavě hnízdo, ale mega! Tuším, že si ho vystavěli minimálně čápi.
Jsem menší než kancelářská spona, protože po alkoholikovi jsem „fakt kousek“ pro kotelníkovic klan. Já nemám nic proti kotelníkům, a koneckonců ani proti alkoholikům. Pro otce svých dětí si představuji ovšem pravda poněkud – aspoň maličko – běžnější zařazení. No a taky nevím, jak se odsud dostanu. Mám patnácticentimetrové podpatky – no, opravdu to není vůbec pohodlné a už vůbec určené pro běžnou chůzi – ale zeštíhluje to. Blond? – ANO!!!!
Už se taky těším na přednášku mého papá na téma – auto nesmíš přechlastat… Přísahám, že zítra přechlastám i Radana – největšího násosku z hotelu. Ten vypije deset piv, deset panáků a je „rozcvičen“ na pařbu.
„Slečno Sněhová, prosím vyplňte tento dotazníček a počkejte v předpokoji kanceláře číslo 26, ano?“ prototyp všech sekretářek mírně nakrčuje vrchní rtíček a chřípím nosu provede dvakrát ne zrovna lichotivé gesto.
„WC je vpravo, kdyby jste potřebovala…“ vysloví s odporem a projede mne pohledem od hlavy k patě.
No tak SMRDÍM, ty nádhero!!!! Kdybys tahala takový kolos jako já, taky bys páchla jak dělník z vaší výrobní haly. No, to jsem potřebovala opravdu! Ten tvůj pitralon, co máš místo parfému, je taky děsnej smrad a říká ti to snad někdo? Ztrapňuje tě někdo?
Sakra, to je fakt blbý! To bude ostuda – už je!
Nahlas ovšem povím jen: „děkuji.“
Mířím si to teda na ten záchod, ikdyž předpokládám, že sprchu tam nemají, kadeřnici a vizážistku taky ne, takže jde trochu o výkřik do tmy.
„Miss Sněhová? Oh, come in, please.“
Do prdele! Sakra! Píp, píp, píp, píp (jako v televizi, kdyby to snad, proboha, četli děti! Umím hodně sprostých slov a v okamžik, kdy jsem se jala jíti se připodobnit člověku a nevyšlo, naopak na mě někdo ze dveří číslo 26 volá ANGLICKY, zapomněla jsem všechna slova, kromě inkriminovaných sprostých.)
„Yes, I… Miss Sněhova.“ Jedním slovem panika! Takže celý pohovor v angličtině??!!! No, tak to jsem v prd… pralese.
Nebudu tady popisovat jednu potupnější vteřinu za druhou. Jen ve zkratce: po asi čtvrthodině v angličtině zjistil, že mu nerozumím. Začal na mě česky – ještě celkem přívětivě – ohledně počítačových schopností. Když jsme ztroskotali na blbosti typu: „zadejte tři číslice pod sebe do sloupku a sečtěte pomocí sumarizačního tlačítka“, začal být, jemně řečeno, vytočený. Když mi potom řekl, ať otevřu Corel draw a … už vůbec nevím, co chtěl, a já jaksi neodhalila ani pitomou ikonu programu, byl nasraný.
No a číst článek „in English“ mi dal už jen pro pobavení. Rozuměla jsem tam poměrně dosti slovům „and, in, bussines, hello a speak slowly“. Vzhledem k tomu, že daný text, jak jsem tak nějak pochopila mezi řádky, se zabýval nabídkou zboží, dodacími termíny a vizí firmy do příštího roku, má slovní zásoba mi byla opravdu co k čemu.
Pak jsme strávili asi dvacet minut tím, že anglicky vykřikoval nějaká svá moudra ke kolegyni, která seděla po celou dobu pohovoru s námi v místnosti a něco dělala. Když jsem se jí podívala do tváře, pochopila jsem, že se baví na můj účet. Jí mě bylo spíše líto, ale ten bezcitný hajzl, jak jsem ho v duchu oslovovala, se náramně dobře bavil. I bez toho, abych jim rozuměla, vytušila jsem, že je to dialog stylu:
„Ta je ale tupá, co? Jak si dovoluje sem vůbec příjít a ucházet se o místo asistentky ZAHRANIČNÍHO obchodu, co?“
„Máš pravdu, ale už ji nechej. Vždyť dívej se na ni. Ta toho už má taky plný zuby.“
„Ale dobře jí tak. Ne, ne. Já se naopak začal teprve teď královsky bavit…“
A tak dále a tak dále. Asi po třiceti minutách a mých třech prosbách, že jsem se spletla ve svých schopnostech a vhodnosti pro danou pozici nonšalantně přikývl a unaveným gestem ruky mě vyzval k odchodu. Mé potupné odplazení se z kanceláře provázelo jeho arogantní mnutí si čela a její až mateřsky smutný pohled očí.
Zavřela jsem za sebou dveře kanceláře a měřila tak 12 centimetrů. Co to proboha bylo? Proč jsem sem vůbec lezla, sakra! Ten pocit si pamatuji velmi živě a provázet mě bude snad napořád. Jakoby mi dal někdo pořádnou facku. Ale opravdu velkou!!!
A dnes, z odstupem času a řekla bych s nadhledem poznání vím, že jsem jí vskutku potřebovala. Já totiž měla pocit, že mi patří vše jen z toho titulu, kolik je mi let, co za školu jsem studovala, že nemám děti, bla, bla…
Kdykoliv si jen vzpomenu na ten den, hanbou mě píchá v zadnici. A tenkrát jsem pochopila, že pro to, abych mohla sahat po vysokých cílech, musím intenzivně makat na všem, co k těm cílům vede.
Nebudete věřit asi ani tomu, že na zítřejší den jsem si nejen připravila veškeré občerstvení na oslavu sama - vlastníma rukama. Ostatně oslava – přechlastala jsem snad i nádrž svého favoritu (na což zase až tak pyšná nejsem.).
Už nikdy jsem se ostentativně nebavila na úkor přítele mé kamarádky Lucie, který se živil jako hrobník. Dokonce mi už nepřišlo ani tak hrozné, že mě chtěli příjmout do klanu topičů. Přihlásila jsem se do kurzu Angličtiny a asi po týdnu nechala odtáhnout svého plechového miláčka z parkovacího místa generálního ředitele firmy, která svým způsobem navždy změnila můj život…
P. S. tak za prvé: no, hňápala jsem v těch šílených šteklech tři a půl kilometru zpět do centra města, kde se nacházelo mé tehdejší zaměstnání – hotel. Nutno podotknout, že poslední tři kilometry jsem prošla zcela ve stylu Karla Heřmánka z filmu „Kam pánové, kam jdete“? – nutno zhlédnout. Ano – pro mladší generace je to film z let 80tých – čili pro pamětníky.
A za druhé: topič – kotelník, tak to je velmi důležité zaměstnání. Přeci jen jsem tam před tou firmou prožila setkání s budoucností. Můj chlap je totiž kotelník, náš syn bude kotelník a syn jeho syna…