Nacházíte se v kategorii: Povídky

Dáma a lupič

Marselia byla šlechtična z velké a bohaté rodiny. Měla už čas na vdávání, ale nemohla najít toho pravého. Její otec nakonec rozhodl, že jí ženicha vybere sám. A také to udělal. Vybral bohatého, ale hloupého ženicha. Jmenoval se Garzuk. Nechal si všechno namluvit a ničemu pořádně nerozuměl.

Když to slyšela Marselia, rozplakala se a utekla z domu. Běžela daleko do lesa, až jí došly síly a zastavila se. Utřela si slzy a rozhlédla se kolem sebe. Tady to nepoznávala. Chodila do lesa často, ale nyní se dostala někam, kde ještě nikdy nebyla. Podívala se na cestu, kterou přišla. Bylo tam rozcestí. Pět cest a na šesté stála. Chvíli přemýšlela, co bude dělat dál, ale pak vyrazila po cestě, jenž byla přímo proti ní.

 

 

Chvíli šla a pomalu začala okolí poznávat. Vydala se správnou cestou. Úlevou se usmála a málem si začala zpívat. Přidala do kroku, ale najednou něco v houští zašustilo.

Asi vítr, pomyslela si Marselia, ale vůbec si tím nebyla jistá. Opatrně se přiblížila ke křoví. Už chtěla keře rozhrnout, když ucítila na vzadu krku chladné ostří. Vyděšeně polkla. Chtěla vykřiknout, ale z hrdla se jí vydralo pouze slabé zasípaní.

„Klid, slečno,“ ozvalo se jí u ucha. „Nechci vám ublížit. Buďte rozumná a nic se vám nestane. Zapomněl jsem se představit. Jsem Nelos –“

„Když mi nechcete ublížit, tak proč cítím na zátylku hrot dýky?“ odsekla Marselia a ani nenechala Nelose domluvit.

„Jsem lupič, slečno,“ odvětil trochu dotčeně hlas. „Jediné, co chci, jsou vaše šperky. Dejte mi je a já vás nechám jít, kam vás nohy ponesou. Jen ty šperky.“

Marselia si začala sundavat prsteny, náušnice a náhrdelníky. Potom je podávala banditovi přes rameno dozadu.

„Děkuji, slečno,“ řekl zloděj a zmizel. Přestože byl letní den, Marselia byla natolik ochromená hrůzou, že si ani neuvědomila, že už ostří nemá přiložené ke krku. Proto ještě chvíli stála a až pak se dovolila pohnout. Po lupiči nebylo nikde ani památky.

Když došla Marselia domů, rychle si vzala jiné šperky, aby rodiče nic nepoznali a šla do města. Všude se ptala na muže jménem Nelos. Nikdo jí ale neuměl odpovědět. Až starý koňský handlíř.

„Jo starej Nelos! Ten je k zastižení jenom v hospodě U hadí hlavy, madam. Ale doufám, že nejde vo nic důležitýho. Von Nelos toho totiž moc nenamluví, madam. A když už něco řekne, není to nic důležitého.“

Marselia dala handlíři zlaťák a šla nejprve ke krejčímu. Koupila si starý plášť, který přehodila ho přes své drahocenné šaty a na hlavu si nandala kápi. Potom vyrazila směrem k hostinci.

Otevřela dveře a s předstíraným kulháním vešla do místnosti. Byla čistá a pečlivě uklizená. V rohu místnosti byly schody vedoucí do patra a poblíž výčepního pultu druhé, které mířily s největší pravděpodobností do sklepa.

Sedla si ke stolu ve stinném koutu místnosti a objednala si kořalku. Pomalu ji upíjela a přitom se pozorně rozhlížela po ostatních zákaznících. Nechtěla na sebe upozornit víc, než bylo nutné a tak předstírala, že je pouhopouhá žebračka.

„Hej, Nelosi!“ ozvalo se najednou. Marselia okamžitě zbystřila. Volání vyšlo z úst drobného mužíka a patřilo někomu stojícímu nad schody.

„Ano?“ ozval se povědomý hlas.

„Nelosi! Někdo tě shání! Tak sakra pojď sem!“ vztekal se mužík.

Na nejvyšší schod lehce dopadla noha ve vysokých botách. Marselia nevědomky pootočila hlavu, aby na zloděje lépe viděla. Pomalu Nelos sešel ze schodů. Byl to vysoký a pohledný muž s plavými vlasy a černýma očima. Oblečený byl v prostá haleně a kalhotách.

Až příliš pozdě si Marselia uvědomila, že je moc nápadná a že si jí Nelos všiml. Rychle dopila, zaplatila a vyšla z hostince.

 

Následující týden byla Marselia jako ve snu. Na všechny se smála a pokud se někdo zmínil o její připravované svatbě, zamračila se, ale moc dlouho jí to nevydrželo. Až jednoho dne večer přišla její matka do pokoje a sedla si vedle Marselie na postel.

„Tak kdo to je?“ zeptala po chvíli mlčení.

„Prosím?“ povytáhla Marselia nechápavě obočí.

„Do kohopak jsi zamilovaná?“ upřesnila její matka svou otázku. „Je to na tobě vidět,“ dodala, když dceřinu tvář zalil ruměnec. Marseliina matka nečekala na odpověď a odešla z pokoje.

Marselia po chvíli přemýšlení zjistila, že má její matka pravdu. Zamilovala se do lupiče, který ji nedávno okradl. Každou chvíli se přistihla, jak na něj myslí. Ale nevěděla, jak mu dát najevo, co k němu cítí.

Nakonec přeci jen dostala nápad. Zabalila svou rukavičku, na které bylo vyšito Marselia do staré hrubé látky, přidala k tomu dopis a v noci opustila dům svých rodičů.

Potichu došla až k hostinci U hadí hlavy a položila zabalenou rukavici na práh domu. Na vrch balíčku přidala lístek s nápisem Pro Nelose. Potom se rozeběhla pryč.

 

Balíčku si všiml jako první hostinský, který šel časně ráno otevřít hospodu. Překvapeně látku zvedl a když zjistil, že je pro Nelose, byl ještě více vyvedený z míry. Ale co naplat. Nechtěl pokazit dobrou pověst hostince a tak donesl balíček zloději.

Lupič byl ještě překvapenější než majitel hostince, ale nedal to na sobě znát. Poděkoval za doručení, převzal balíček a vrátil se do pronajatého pokoje.

Pomalu látku rozbalil. Při pohledu na rukavici se zarazil a uchopil do ruky dopis. Zlomil pečeť a začal číst:

 

Zdravím Vás, Nelosi,

promiňte mi prosím, že jsem tak zbabělá a nedokážu Vám to říci do očí. Jmenuji se Marselia a již jsme se dvakrát setkali.

Doufám, že si pamatujete na onu vyděšenou ženu v lese, kterou jste připravil o šperky. To jsem byla já. Znovu jsme se viděli v hostinci, ve kterém nyní pravděpodobně jste. Abych pravdu řekla, Vy jste mne nejspíš nepoznal. Ale já Vás ano. Byla jsem převlečená za žebračku, která Vás sledovala z koutu místnosti a popíjela přitom kořalku.

Celý tento dopis Vám píšu kvůli jedné větě.

Miluji Vás.

Chcete-li se se mnou ještě někdy setkat. Přijďte na Náměstí trhů dvě hodiny po poledni.

 

S úctou Marselia

 

Když Nelos dočetl, zamžil se mu zrak slzami. Miloval ji také. Připravil se tedy a vyrazil k Náměstí trhů. Chtěl tam být dříve než Marselia, aby si nemyslela, že schválně nepřišel.

 

Marselia doufala, že Nelos její dopis i dar dostal. Po obědě nenápadně zmizela s omluvou, že jí není dobře, do města na Náměstí trhů. Když dorazila, rozhlédla se a zklamaně vzdychla. Zloděj nikde nebyl. Už se chtěla otočit, když uslyšela jak někdo volá:

„Marselio! Počkejte, prosím! Marselio!“

Trhla sebou a podívala se směrem, odkud slyšela hlas. Uviděla Nelose a málem radostí výskla. Vrhla se k němu, ale pak si uvědomila, že je pořád ještě šlechtična a tak se mírně uklonila a řekla:

„Dobrý den, Nelosi. Tak jste přeci jen přišel.“

„Ano, přišel jsem,“ odpověděl lupič. „Mohli bychom jít někam, kde je větší klid?“

„Samozřejmě,“ odvětila Marselia a následovala Nelose. Šli mlčky spletitými uličkami a oba věděli, že už nic nebude takové, jako dřív. Po chvíli došli k fontáně na kraji města.

Sedli si na lavičku, šeptem si spolu povídali a slavíci se rozezpívali tak, že nikdo neslyšel jediné slovo. Krátce před večerem se rozešli do svých domovů.

Druhého dne ráno vstala Marselia ještě před svítáním, oblékla se do prostých šatů, do váčku u pasu vložila peníze a napsala na kousek papíru:

 

Mami, tati,

je mi líto, že to musím udělat, ale nic jiného mi nezbývá. Zamilovala jsem se a protože on je prostý lupič, odejdu s ním a nevrátím se. Nehledejte mne a já se za Vás budu modlit. Prosím, odpusťte mi, ale musím to udělat. Vyřiďte mému budoucímu manželovi, že se mu také omlouvám a přeji mu, aby si našel ženu, která ho bude milovat.

Líbám Vás, Marselia

Sbohem

 

Potom položila vzkaz na svůj psací stůl a pero, kalamář i židli uspořádala tak, jako by odešla uprostřed psaní.

Přes ramena si ještě navlékla starý plášť a tiše jako myš odešla z domu.

 

Marselia a Nelos spolu utekli a z jejich lásky se stal příběh. Z příběhu se stala pověst a z pověsti báje. A časem o nich zpívali jen bardové.

 

Napsal uživatel: Nerevanin

Jak se ti líbil tento článek?

Hodnotit článek mohou pouze přihlášení uživatelé.
Hodnotilo 1 uživatelů, průměrné hodnocení: 4
přidat nový příspěvek

Diskuze k článku

Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení uživatelé.
lady_punk, 09. 05. 2009, 17:56:290Bude další podobnej článek?