Nacházíte se v kategorii: Povídky

Záblesk minulosti - 1.díl - Nová škola

"Víš, nejsem si jistá, jestli by o tom měla vědět…"

"Miláčku, má na to přece právo."

"Vždyť si na to ani jeden z nich nevzpomíná, Tome. A navíc - Natálie je ještě dítě, myslím, že nic jí o tom neříkat, dokud si třeba sama nevzpomene, je v tuhle-"

Napadlo mě, že jsem měla odejít, dokud si mě nevšimli, stejně to nebyl rozhovor určený pro moje uši, ale v tu chvíli už bylo pozdě udělat krok zpět.

"Nat, ty ještě nespíš?" Zeptala se mě trochu vylekaně máma.

"Já jen… dostala jsem žízeň, tak jsem si šla pro něco k pití…" Moje tvrzení o žízni byla lež, vlastně jsem se probudila kvůli snu, který se mi každou noc opakuje, a pak jsem dole uslyšela hlasy, a jelikož jsem dost zvědavá, zajímalo mě, o co jde. Máma s tátou totiž moc často tyhle noční rozhovory nevedou.

"Dáš si šťávu?" Zeptala se mě máma a už se hrnula k láhvi s malinovým sirupem.

"Jasně, díky." Odpověděla jsem jí a dělala jsem, jako že se věnuji nějakému článku v novinách. Vlastně - když jsem si přečetla jeho titulek, docela mě to zaujalo… Bylo tam napsáno: VRÁNA. Jasně, vrána je černý pták, to ví snad každý, ale tady se nejednalo o zvíře, ale o komix, který psal jeden muž devět let a který byl o jeho pocitech, emocích, o všem, co se kolem něj dělo. Bylo to dost osobní. Psali tam, že ten chlap to ze začátku vůbec nechtěl zveřejňovat, ale jeden pán ze stánku s komiksy ho přesvědčil. Přestože se černobílý komix Vrána zveřejnil, svazek neobsahuje několik stránek, které v něm původně byly, protože byly až moc emocionální a osobní. Dokonce autor Vrány ze začátku nechtěl přiznat, že se jedná o jeho pocity a emoce. Za chvíli už o komiksové knize věděl kdekdo a začala se hodně prodá-.

"Nat, vnímáš mě vůbec? Tady máš to pití." Panebože, úplně jsem zapomněla vnímat okolí.

"Jo, díky."

 

Vlastně jsem docela ráda, že teď budu chodit do jiné školy. V té bývalé jsem sice měla dobrou kamarádku, naši mi o ní vyprávěli, prý jsme byly pořád spolu. Jmenovala se Michaela. Myslím si ale, že ani ona by si neodpustila soucitné pohledy, přestože jsem vyvázla celkem dobře.

První den do nové školy se mnou šla máma. Sama bych do ní netrefila, protože v tomhle městě vůbec nevyznám. Přistěhovala jsem se sem s rodinou z Prahy. Asi mě chtěli ušetřit závanu minulosti. Jsem jim za to celkem vděčná, i když by mě dost zajímalo, co bylo před tou nehodou. Ani nevím, jak se ta nehoda přesně stala. Naši se mi snaží namluvit, že jsem jela na koni a ten se splašil, ale já jim to nevěřím. Poznám, když lžou.

"Nat, ty už nad tím zase přemýšlíš. Neříkala jsem ti, aby sis ještě nepřidělávala další starosti? Žij přítomností, ne minulostí. Á, myslím, že máme jít sem." Řekla mamka a zaklepala na veliké dveře s nápisem ŘEDITELNA. Byla jsem docela nervózní, bála jsem se, jak mě mezi sebe přijmou mí noví spolužáci, jací tu budou učitelé… Snad to nebude špatné.

Máma vstoupila do celkem prostorné místnosti se dvěma stoly a hromadami papírů. Nejspíš místnost sekretářek. Očividně už na první pohled poznali, o co jde.

"Dobrý den, vy jste Dočkalovi?" Zeptala se jedna ze sekretářek a bylo vidět, že stoprocentně ví, kdo jsme.

"Ano, to jsme my," odpověděla máma a usmála se na obě slečny (paní). Mohlo jim být oběma tak kolem třiceti…

"Pan ředitel už na Vás čeká, jsou to tyhle dveře," řekla druhá sekretářka a ukázala na dveře vlevo. Máma zaklepala a vzápětí se ozvalo: "Dále."

"Dobrý den. Paní Dočkalová?" Máma přikývla.

"A ty musíš být Natálie, že? Těší mě, já jsem ředitel Vrána."

"Ano," Odpověděla jsem, a abych nevypadala jako vystrašený králík, dala jsem si ruku k čelu, jak to dělávají vojáci před generálem, a řekla jsem: "Vždy k Vašim sužbám!" Máma se na mě podívala jako na vraha a až po chvíli my došlo, proč. Přeřekla jsem se a ta věta vyzněla trochu jinak, než jsem chtěla. Znovu jsem zopakovala vojácké gesto a řekla jsem: "Pardon, chci říct: Vždy k Vašim službám!" Pan ředitel se zasmál a začal nám vysvětlovat chod školy, do jaké třídy budu chodit, jaký bude náš celkový počet, kam můžu chodit na obědy a tak dále… Po nějaké době mi předal nějaké papíry, rozloučil se s mámou, která už musela do práce, a šel se mnou do přízemí, kde zahnul doleva od automatů na jídlo a pití a došel až ke dveřím s nápisem QUARTA A, které byly po levé straně až na konci chodby. Zaklepal na dveře a po chvíli jsme společně vstoupili do místnosti plné mých vrstevníků. Zběžně jsem si všechny prohlédla a byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že budu chodit do třídy, kam chodí více kluků než holek. Na všeobecných školách to bylo celkem neobvyklé. Podle toho, jak se tvářili mí budoucí spolužáci, se dalo lehce poznat, že neměli ani páru o tom, že má do jejich třídy nastoupit nějaká Natálie Dočkalová, která tu kromě rodičů nezná ani nohu.

Když se všichni ze třídy uráčili zvednout z lavic, aby ředitele "pozdravili", pobídl je pan Vrána, aby se zase posadili a začal svůj proslov: "Dobrý den, třído, tohle je Natálie Dočkalová, která se ode dneška stane vaší novou spolužačkou. Doufám, že jí ulehčíte těžké začátky na naší škole i v celém našem městě a seznámíte ji s chodem školy a s dalšími důležitými věcmi…" Pár kluků v zadních lavicích začalo říkat něco jako: "No, jasně, jsme ti vždy k ČEMUKOLIV k dispozici…" Všimla jsem si, že reakce těch kluků se vůbec nelíbila jedné blondýně sedící ve třetí řadě u okna. Stačilo se podívat níž, na její RŮŽOVOU lavici a bylo mi jasné proč. Páni, a já myslela, že takovéhle barbie jsou vážně jen ve filmech…

"No tak, chlapci, uklidněte se," usměrnil ty kluky ředitel a pak se obrátil ke mně. Můžeš si jít sednout támhle k Petrovi, jeho spolusedící mu před měsícem odešel na jinou školu." Podívala jsem se směrem, kam ukazoval Vrána, a s úsměvem jsem zpozorovala, že budu sedět vedle celkem pěkného hnědovlasého kluka a navíc v předposlední lavici. Ani nevím, proč jsem to udělala, ale podívala jsem se směrem k růžové lavici, kde seděla barbie bloncka. Asi už mám první dva nepřítele ve třídě. Její spolusedící se taky netvářila moc přívětivě, když uslyšela, že budu sedět vedle Petra. Hm, asi třídní idol, či co. To nám to ale pěkně začíná…

Sotva jsem dosedla do lavice, zase jsem musela vstát, protože ředitel Vrána právě odcházel ze třídy. Ještě jsem se ani neposadila a Petr už mi podával ruku.

"Já jsem Petr." Řekl a usmál se tak, že jsem se ani holkám z růžové lavice nedivila, že ho tak obdivují.

"Natálie." Představila jsem se i já jemu a taky jsem se usmála.

"Jsem rád, že už konečně je místo vedle mě obsazený. Málem se ke mně nakvartýrovala Erika." Nestihla jsem se už zeptat, kdo je Erika, protože naše třídní Vránová (ředitelova manželka - prý není radno si s ní zahrávat - říká se jí KOULMANKA) řekla: "Tak, třído hodina pokračuje, rozdejte si papíry na písemky." Když jsem se zašklebila, jakože to s ní asi moc lehké nebude, Petr mi znovu podal ruku a nahlas prohlásil: "Vítej na palubě!" a tišeji pak už jen dodal: "Ale na palubě Titaniku, Nat…" A hned na to se začal podepisovat na prázdný papír A5, který mezitím rozdala holka s krátkými blond vlasy, sedící vedle mě přes uličku. Potěšilo mě, že mi Petr neřekl Natálie, protože tohle oslovení opravdu nesnáším.

O přestávce jsem se zběžně představila i dalším spolužákům sedícím blízko naší lavice. Monika, dívka se štíhlou chlapeckou postavou a s krátkými blond vlasy, která mi byla nejsympatičtější (je to ta, která o hodině rozdávala papíry na písemku), se mi jako první nabídla, že mi tu všechno ukáže a řekne mi, kdo je kdo a jak to tu chodí. Nejdřív jsme šly dozadu do třídy, kde nás nikdo nemohl slyšet, aby mi popsala, kdo má jaké ve třídě postavení. Najednou se přes celou místnost ozvaly (z mobilu madam barbie) první takty písničky, kterou jsem sice nikdy předtím neslyšela, ale hned mi bylo jasné, že si z ní musím zapamatovat pár slov a na doma na internetu si najít, jak se jmenuje a kdo ji zpívá, úplně mě totiž očarovala....

 

Napsal uživatel: Kerolajn

Jak se ti líbil tento článek?

Hodnotit článek mohou pouze přihlášení uživatelé.
Hodnotilo 4 uživatelů, průměrné hodnocení: 3.8
přidat nový příspěvek

Diskuze k článku

Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení uživatelé.
Ter, 18. 05. 2009, 22:17:250spíš.. jak to pokračovalo :-)
keri, 28. 04. 2009, 16:05:230moc krásnej příběh :-) docela by mě zajímalo, co bylo před tou nehodou