Nacházíte se v kategorii: Povídky

Zázrak

Můj příběh začíná, když mi bylo šestadvacet. Tehdy jsem ještě žila svým bezstarostným životem. Po úspěšné maturitě na ekonomce jsem až neuvěřitelně rychle sehnala dobře placenou práci v jedné větší firmě.¨Nadprůměrný plat mi dovoloval žít značně rušným životem. Byla jsem ve společnosti oblíbená, vymetala jsem večírky. Chovala jsem se jako hollywoodská hvězda. Bydlela jsem v dražší čtvrti města ve velkém bytě, sem tam jsem si koupila nějaké značkové oblečení či kosmetiku. Na každém mejdanu jsem se ale opila. Ráno jsem se často probouzela v cizím bytě v cizí posteli s cizím mužem. Obvykle pak následovala trapná chvilka vysvětlování a omluv anebo rychle zmizení po anglicku.

Tak to bylo i ten večer. Dorazila jsem na párty s menším zpožděním a svůdným úsměvem. Hned jsem si dala panáka do první, druhé i třetí nohy. V povznesené náladě jsem se ocitla na parketě a v mžiku ho ovládla. Přitočil se ke mně hezký černovlasý mladík a spolu jsme se vlnily v rytmu. Začalo mi být horko. Špatně se mi dýchalo, skoro jsem neviděla. Otřela jsem si čelo dlaní. Teplota dál stoupala. Bylo to alkoholem? Nebo snad proto, že ten mladík mi položil ruce kolem pasu a ty sjížděly čím dál níž?

„Půjdu ven...“ zamumlala jsem. „Není mi dobře...“

Na víc si nevzpomínám.

Když jsem se probrala, bylo vše kolem bílé. Umřela jsem? Té myšlence jsem se skoro zasmála a v té chvíli jsem se jí nebála. Zamrkala jsem a zjistila, že jsem v nemocničním pokoji a hledím na bíle vymalovaný strop. Brzy se dostavil i známý zápach.

Nenamáhala jsem se někoho zavolat. Za pár minut se ve dveřích objevila sestřička. Mile se na mě usmála, pronesla pár povzbudivých vět a odešla.

Vrátila se s panem doktorem. I ten mi věnoval úsměv a řekl, že jsem zkolabovala a že mi odebrali krev na nějaké testy. Poprosil mě, jestli bych nezůstala den dva ve špitálu. Jen tak, pro jistotu. Nebyla jsem proti, doma mě nikdo nečekal.

Požádala jsem sestřičku o nějaké časopisy a ona mi je ochotně obstarala. Neměla jsem se tam špatně. Ani pověstné nemocniční jídlo nebylo tak hrozné.

Přišly se za mnou podívat kamarádky a já byla rázem zahrnuta dary v podobě kytic a čokolády. Rozkošnicky jsem se natáhla a uvažovala s pralinkou v puse, jak by mohl být život ještě sladší, když mi sestřička ohlásila, že mám další návštěvu.

Zvědavě jsem se posadila. Kdo to mohl být? K mému nemalému údivu to byl ten muž, s nímž jsem předchozího dne tančila. Nesl velkou kytici růží.

„Ahoj,“ vydechla jsem překvapeně a s poděkováním přijala pugét. Nádherně voněl.

„Ahoj,“ odpověděl. „Už je ti líp?“

„Ano.“ Nevěděla jsem co říct. Popadla jsem bonboniéru a nabídla mu. „Dáš si?“

„Ne, díky,“ řekl a v tmavomodrých očích mu zajiskřilo pobavení.

Nastalo ticho.

„Já jsem Petr. Petr Zednář. Jsem právník v jedné velké společnosti.“

„Ela. Vlastně Elena Čermáčková. Asistentka obchodní ředitelky u jedné větší firmy,“ potřásla jsem nejistě nabízenou paží.

Z našeho nesmělého přátelství se během dvou dnů stal krásný vztah. Petr za mnou docházel každou volnou chvilku a já se cítila jako v ráji.

Poslední den mého pobytu v nemocnici u mě byl taky. Seděli jsem spolu na mém lůžku, povídali si a čekali na mého ošetřujícího lékaře, pana Petržilku. Ten zanedlouho vešel s papírovými deskami v ruce. Zastavil se před námi s kamennou tváří. Už z jeho postoje jsem vycítila, že se stalo něco špatného.

„Slečno Čermáčková,“ oslovil mě, „je mi velmi líto, že vám to musím říci zrovna já, ale...“

Během vteřiny se mi zhroutil svět. Všechny mé sny se roztříštily na tisíc střepů ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla snad tu nejstrašnější možnou věc. Jsem HIV pozitivní.

Bezmocně jsem opřela hlavu o Petrovo rameno a rozplakala jsem se.

Doktor se s tichým „omluvte mě“ vytratil.

Petr nic neřekl. Jen mě kolébal v náručí a hladil po vlasech. Mě přitom stékaly po tvářích hořké slzy smutku, zoufalství a nespravedlnosti. Proč zrovna já? Co jsem udělala tak špatného, že si zasloužím zemřít tak mladá?

Dlouho jsme tam zůstali jako němé sousoší vyjadřující něco, co člověk nedokáže popsat slovy ani obrazy.

Najednou jsem sebrala sílu. Energicky jsem si utřela oči, vysmrkala se a vstala.

„Chci být chvíli sama... Odvezl bys prosím mé věci do mého bytu? Tady máš klíče...“

Petr na mě hleděl s otevřenými ústy, ale já to nevnímala.

Jen co jsem vyšla před špitál, spustil se déšť. Ani toho jsem si nevšímala. Šla jsem nazdařbůh městem a ignorovala klení chodců či troubení aut. Sledovala jsem ublíženým pohledem šedé paneláky, špinavé ulice i vybledlé plakáty. Možná to je naposledy, co je vidím. Možná už se ráno neprobudím.

Teď jsem se poprvé za celý život skutečně bála. Bála jsem se utrpení. Bolesti. Samoty. Smrti... Jaké to bude, až všechno skončí?

Aniž jsem si to uvědomila, vešla jsem do kostela. Mé kroky se nesly ozvěnou. Byla jsem tam sama. Ani farář tam nebyl.

Přestože nejsem nijak pobožná, usedla jsem do první lavice. Sepjala jsem ruce a pokorně zabodla oči do podlahy. Modlila jsem se. Prosila Pána Boha, ať se nade mnou smiluje. Slova mi klouzala ze rtů jako nazpaměť naučená báseň. Když jsem skončila, vzhlédla jsem prosebně vzhůru.

Zrak mi padl na ukřižovaného Ježíše Krista. Na jeho tvář. Vyděsila jsem se. Tohle bylo to pravé utrpení. Tohle byla ta pravá bolest. Vedle toho byly mé problémy nicotné. Přesto jsem se dožadovala odpovědi na své otázky.

Ta přišla.

„Jsou-li tvá slova čestná, budeš vyslyšena.“

Lekla jsem se a otočila. Pár kroků za mnou stál stařičký duchovní. Řídké bílé kadeře mu spadaly na ramena, obličej mu brázdily nesčetné vrásky. Byl hubený a třásl se. Připomínal mi spíš nějakou biblickou postavu, než člověka z masa a kostí.

„Prosím?“

„Pán tě vyslyší, ale nikdo neví, zda tvá přání splní, dítě. Jestli však hledáš v jeho domě a v jeho slovech útěchu a pochopení, dostane se ti jich.“

„Už půjdu,“ usmála jsem se nervózně.

„Nemusíš chodit,“ zadržel mě vyzáblou paží. „Pán nikoho nevyhání a já také ne.“

„Jistě, ale...“

„Nechceš se vyzpovídat?“

„Já? Ne, ne, ne. Děkuji.“

„Určitě?“

„Vlastně...“ Podívala jsem se stranou a pak s nově nabytým poznáním zpět na starce. „Vlastně bych chtěla.“

„Nuže následuj mě, dítě.“

Jako ve snu jsem si sedla do zpovědnice a uslyšela jeho hlas. „Tak povídej, dítě.“

Zprvu váhavě, potom s jistotou jsem vyprávěla svůj příběh. Celý, od základů. Od dětství, přes pubertu, až k mé náročné dospělosti. Vylíčila jsem všechny radosti i smutky, úspěchy i zklamání, nenávisti i zalíbení.

„...a tak jsem tady,“ zakončila jsem. Lidé měli pravdu. Takovéhle vypovídání vážně pomáhá. Cítila jsem, jak ze mě spadla obrovská tíha, která mě táhla k zemi a dusila.

„To je vše. Nyní již můžeš jít,“ řekl vlídně a doprovodil mě ke dveřím.

Když jsem se dostala ke svému bytu, uvědomila jsem si, že nemám klíče. Zazvonila jsem a zaklepala. Otevřel mi Petr.

„Ty... Jsi živá!“ vykřikl radostně. „Tedy, myslel jsem, že sis něco udělala.“

„Proč?“

Neodpověděl. Oba jsme to moc dobře věděli.

„Kde jsi byla?“

„V kostele.“

„V kostele?“

„Ano.“

„Co teď budeš dělat?“

„Co bych dělala? Podstoupím nějaké léčení. Budu bojovat. A pak se smířím s osudem.“

„A co bude s námi?“

„To je na tobě. Nebudu ti nic vyčítat, pokud mě opustíš.“

„Nic takového by mě ani nenapadlo, hlupáčku,“ objal mě a políbil na čelo.

Poradili jsme s psychologem a Petr se ke mně nastěhoval. O mém stavu jsem se nikomu kromě něj a starému duchovnímu nesvěřila. I když jsem si byla vědoma nebezpečí, které mi hrozilo, měla jsem se s Petrem moc hezky. Staral se o mě, kvůli ničemu nenaléhal, nepřidělával mi práci. Chodila jsem na skupinové terapie.

Bezmála měsíc se nic nedělo. Byla jsem šťastná. A pak jednou večer zadrnčel telefon.

„Halo?“

„Mluvím se slečnou Čermáčkovou?“

„Ano. Kdo volá?“

„Tady doktor Petržilka. Slečno Čermáčková, mohla byste přijet do nemocnice?“

„Hned jsem tam.“

Nasedla jsem s Petrem do jeho auta a za půl hodinky jsme už čekali ve špitálu.

„Dobrej večír,“ pozdravil Petržilka. „Slečno Čermáčková, mohli bychom si promluvit v soukromí?“

„Tohle je můj přítel Petr Zednář. Nemám před ním co skrývat,“ vystrčila jsem vzdorovitě bradu.

„Aha...“ Doktor se poškrábal na hlavě. „Takže, máme důvodné podezření, že testy, které jsme vám udělali, byly možná chybné. Souhlasila byste s odběrem krve a opakováním testů?“

V úžasu jsem zdvihla obočí. „Jistě, že bych souhlasila.“

Za dva dny mi Petržilka volal znovu a my znovu jeli do nemocnice.

„Naše podezření se potvrdilo,“ usmál se na mě široce doktor. „Nějaký nedopatřením došlo k záměně testů. Ty původní patřily jistému černošskému pacientovi. Vy jste zdravá, slečno Čermáková!“

Nebyla jsem schopná vypravit ze sebe slovo. Jen jsem padla Petrovi kolem krku a políbila jsem ho. On mě zvedl do výše jako malou holku.

Petržilka se na nás díval, popřál nám do společného života hodně štěstí a odešel.

Ještě toho dne jsem doslova utíkala ke kostelu. S bázní jsem vstoupila. Stále tu bylo to strašidelné ticho a prázdno.

„Hledáte někoho, slečno?“ ozvalo se za mnou.

Srdce mi vyskočilo do krku a hledala jsem rychle očima neznámého. To promluvil mladý duchovní s přívětivýma očima za obroučkami brýlí.

„Já... Tedy ano,“ zakoktala jsem se. „Hledám starého pana faráře. Toho, s kterým jsem mluvila před měsícem.“

Muž si mě zkoumavě prohlédl od hlavy až k patě. „Je mi líto, slečno, ale ale já tento kostel spravuju už víc než tři roky a jsem tu sám.“

„Ale to není možné!“ vykřikla jsem. I když jsem duchovnímu toho starého pána popsala jak u policejního výslechu, nic jiného mi nepověděl. Nakonec jsme došli k závěru, že záhadný stařec možná vedl kostel dávno před příchodem tohoto faráře a vrátil se zpět, aby zavzpomínal na staré časy.

Moc jsem tomu nevěřila, ale neměla jsem žádný argument proti. Rozloučila jsem se a s posledním zamračeným pohledem budovu opustila.

 

To se stalo před deseti lety. Nyní je mi třicet šest. Jsme s Petrem manželé a máme čtyři krásné a zdravé děti. Dvě nejstarší jsou kluci Jirka a Tomík a mladší jsou holčičky, dvojčátka Lenka a Týnka. Žijeme si dobře a spokojeně, bydlíme na okraji města ve vilce se zahrádkou a retrívrem Princem. Petr je šéfem té jisté společnosti. Já taky povýšila. Pracuji jako personální ředitelka v nejmenovaném hotelu.

Od chvíle, kdy došlo k záměně testů, jsem silně věřící katolička. Často chodívám do kostela a doufám, že potkám stařičkého pana faráře. Zatím jsem ho znovu nepotkala. Ale nevadí, z našeho prvního setkání si něco odnáším. Naučil mě něco důležitého.

Teď věřím na zázraky.

 

Napsal uživatel: Nerevanin

Jak se ti líbil tento článek?

Hodnotit článek mohou pouze přihlášení uživatelé.
Hodnotilo 3 uživatelů, průměrné hodnocení: 4.3
přidat nový příspěvek

Diskuze k článku

Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení uživatelé.
lady_punk, 27. 04. 2009, 21:24:200WowWow...MoOoc hezké...
keri, 19. 04. 2009, 19:11:240zajímavéje to velmi zajímavý, ale i takové věci se dějí, zatím se pro ně nenašlo vysvětlení a také je možné, že nenajde, ale je dobře, že to dopadlo dobře :-)