Samota
Přejíc si štěstí, opouštív své zdrcené tělo, prosíc o milost, doufajíc v existenci boha. Najednou se objevíc na úplně jiném místě. Všude kolem je zahalen do bílého sametu. Ať pohledne, kam pohledne, vidí jen bílo. Nikde okolo nevidí nikoho. Najednou se u něj objevil pocit absolutní samoty, má strach, nechce sám strávit věčnost. Chce milovat a být milován. Zkouší jít, doufá, že někde něco objeví, že najde víc než zmar, že někoho uvidí. Tak putuje tou bílou krajinou, hledajíc cokoliv odlišného, než ten bělostný stereotyp, obklopujíc jej na míle daleko.
Po pár hodinách, alespoň mu to přijde jako hodiny, neví, jak tady ubíhá čas, zda vlastně vůbec nějak ubíhá. Dostává se do trošku odlišného prostředí. Vidí zde mráčky. Jakoby na nich snad i spatřil nějaké bytosti, jenže vždy, když se mu zdá, že tam někoho vidí, tak pokaždé se mu ta bytost schová, Pobíhá kolem dokola, sám už se má za blázna, že tak zoufale hledá existenci jinačích tvorů než je on sám. Se slzou v oku, že zde není vítaný odchází. Snad, až běží, chce být s tohoto strašného místa daleko. Chce být zase se svou rodinou, že svou milovanou manželkou. Jenže, teď je bez nich, cítí se tak osamocený, plný beznaděje. Neví, co má dělat, necítí žádnou podporu. Chvilku jen tak sedí a uvažuje a pak se zvedá a jde. Doufá, že něco objeví. Pokračujíc ve svém nekonečném putovaní.
Jak se ti líbil tento článek?
Hodnotit článek mohou pouze přihlášení uživatelé.
Hodnotilo 3 uživatelů, průměrné hodnocení: 4
