Moc dobře vím, že nemůžu, musím být tady - doma, ale přesto si nedám říct, mozek říká "NE", tělo a touha "ANO". Ještě chvíli jen tak postávám a bojuju sama se sebou...
Ten záblesk si moc dobře pamatuju, projela mnou šílená myšlenka.
Po pár sekundách se rozbíhám a běžím dolů ze schodů, vůbec nevnímám řev, který mě má zastavi...Prostě jen běžím, nikho a nic nevnímám...
Zastaví mě až ukrutná bolest na prsou, jakoby mě propíchl šíp. Vůbec nevím kde jsem, v nějaké zapadlé naší čtvrti.
Tak a teď mám to, co sem chťela, být pryč, mít volnost a pořád mám pocit, že mě neco chybí...
Cítím divný nátlak v hlavě, jak kdybych měla každou chvíli omdlít. Nic nevidím, jen černo...
"Panebože, ať už to zkončí" říkám si!! Ten chaos v hlavně, vůbec nevím co chcu...
A tak je to vždycky, pořád se to opakuje...Ten známý pocit, nedá se tomu zabránit. Ach jo, je to úplná beznaděj...
Jak se ti líbil tento článek?
Hodnotit článek mohou pouze přihlášení uživatelé.
Hodnotilo 3 uživatelů, průměrné hodnocení: 4.7