Už nikdy víc (5.díl) | TEENMAG.CZ - internetový portál pro mladé...

Sedím doma zamuchlaná ve své postýlce, levou rukou hladím svého psa a pravou se snažím přepnout program na televizi. Je nádherné letní odpoledne, Filip má bohužel zápas, už tři roky se věnuje stolnímu fotbálku a Míša je u babičky. Ne, že bych její přítomnost postrádala po naší včerejší hádce, ale opravdu se nudím. Nudím se tak, že dokonce přemýšlím nad úklidem svého pokoje. Proč sakra já ten fotbálek nehraju? Určitě bych se teď nenudila!! Clause, našeho Bernského salašinského psa vystrčím z postele a natáhnu se pro dvd v obale na stole. Možná vám to připadá přehnané, mít doma tak velkou obludu, ale já si nemůžu pomoct. Večer mě při spánku krásně zahřívá a našim taky nějak extrémně nevadí.

 A chlupy po něm vysávám já, tak co.
„Clausi, nech toho. počkej.!" Pes mě drcá do ruky, zřejmě si myslí, že příčina jeho vyhazovu z postele znamená procházku.
„Ne, zlato, půjdeme příště, pánička je momentálně strašně lenivá, víš? " Zasměji se sama sobě. Claus pochopí a smutně odkráčí z mého pokoje. Co bych si tak pustila? Přehrabuji se v nových dvd. Na film Match point rychle zapomenu, znám jeho děj a jedině by mě to rozrušilo. Další připomenutí toho, že jsem děvka, nepotřebuji. Tak nic, velice žalostný výběr. Beru do ruky mobilek a honem píšu sms: MUZEME SE SEJIT? CHCI TE. Věta velmi výstižná, snad ho také potěší. Odpovědi se dočkám hnedka. Ale zklame mě. Petr je společně s Filipem na zápase, takže nemám psát a raději ani prozvánět. Znuděně vstanu, natáhnu na sebe bikinky a jdu se s Clausem vyhřívat na sluníčko. Cestou na zahradu si nezapomenu vzít kupu dívčích časopisů. Vím, že v nich budu jen bez zájmu listovat, stejně jsou to pořád samé bláboly. Na ty jsem už stará. I ve svých jednavdaceti letech.
„Adriano.! " Nestačím se ani vyvalit na deku a už po mě mamka něco chce. Otráveně jdu k oknu našeho rodinného domu, ze kterého mě volá. Claus běží nadšeně se mnou. „Copak, mami? " Otáži se.
„Někdo ti pořád volá. Asi jsi nechala mobil doma. Na." Podá mi přístroj a já se mrknu na jméno volajícího. Petr?? Proč ten mi volá? Co chce? Odstoupím od okna, mám strach, že mě mamka uslyší. Každý odposlechnutý kousek našeho rozhovoru by mohl být můj konec. Sluníčko mě až nepříjemně pálí do ramen. Odhrnu si černý pramínek vlasů z obličeje a na mobilu stisknu zelené sluchátko.
„Ano?"
„Adri, zlato, nechybí ti náhodou něco??" Petrův ton hlasu je zděšený, vůbec nemám tušení, co se stalo. V hlavě si promítám včerejší den. Nechala jsem snad u něj něco? Tak blbá snad nejsem.
„Ne. nechybí. a co se stalo? Co mi má jako chybět?"
„Nechala sis u mě v autě řetízek. copak ty jsi už nepamatuješ?" Vyděsí mě. Otočím se za sebe, snad není mamka ještě v okně. Mám štěstí, šla vařit.
„Ježíši, no jo, nechala. ještě mě na to upozorňoval Filip. "
„Jo, ten ho taky u mě našel." Řekne s klidem.
„Coo?? Pane bože! A co říkal? Ví něco? Odkud vůbec voláš? Máte přece zápas! " najednou se mi třepe hlas.
„Klid, lásko. Nic neví. Vše jsem výborně ututlal. jen jsem chtěl, abys o tom věděla, ať se zase neděláš blbou.řekl jsem mu, že ti tady asi vypadl, jak jsem vás vezl domů. "
„Péťo, prosím, nechme toho. Náš vztah končí! Už to takhle dál nevydržím!! Copak chceš dělat tak dlouho blbého až do té doby než všechno praskne?!" Okamžitě hovor ukončím. Ještě chvíli stojím na tom sluníčku, které mě příjemně hřeje. Takový pocit tepla bych chtěla mít i ve svém srdci. Ale jak to udělat? Akorát se utrápím k smrti.
Známý zvuk písničky od Rihanny mě vyruší z přemýšlení tak ještě 2x, ale já na něj nereaguji. Prostě s ním už nechci nikdy mluvit. Nikdy…